Komentář Jana Kužvarta: Čtyři syrská ne Romanu Jochovi

  • 19.11.2012

Povaha války v Sýrii je jiná a složitější, než tvrdí Roman Joch na svém blogu. Známý český konzervativec v něm tvrdí, že v Sýrii jsou jen dvě válčící strany. Že tomu tak být nemusí, ukazují přinejmenším 4 faktory. Jsou jimi nepřehlednost situace, nestálost konfliktu v čase, nejednotnost bojujících stran a nesourodost výkladů syrského konfliktu. 

Ne-přehledná 

Válka v Sýrii je nepřehledná. V souvislosti s tím existuje několik rétorických nástrojů, které se používají (dle mne nesmyslně) v argumentaci, že je možné skutečnost syrského konfliktu plně myšlenkově obsáhnout, přičemž ten, kdo jim nevyhoví, se musí ve svých závěrech ohledně války v Sýrii nutně mýlit.

Prvním argumentem je osočení protivníka, že toho ví málo. Jenže ono i příliš mnoho podrobných či selektivních informací škodí. Například v české arabské komunitě a v médiích rezonovalo tvrzení české velvyslankyně v Damašku, že byla v syrském městě Zabadání v době, kdy mělo být podle al-Džazíry pod palbou režimních sil (a podle velvyslankyně nebylo). Přitom naopak Syřanka ze Zabadání žijící nyní v Čechách obvinila českou velvyslankyni ze lži. Obě ženy s možností přímého kontaktu s děním na místě tak tvrdí naprostý opak. Je to totéž, jako když se jednou dvě Češky nemohly dohodnout, jak proběhl útok na izraelskou ambasádu v Káhiře. Přitom obě se v osudovou chvíli nacházely v davu před ambasádou.

Druhým častým argumentem je obvinění typu „nebyl jste tam“. Je však záhodno vzít v úvahu, že osobní zkušenost cizince je vždy vázána na konkrétní čas a místo. Homs není Damašek, Damašek není Aleppo. Jedna čtvrť Aleppa může být oázou klidu, na jinou mohou bez ustání padat minometné střely. To, co uvidí osamocený pozorovatel na místě, je vždy jen výseč a nikoliv výpověď o celém konfliktu (stejně jako i časově omezený „výlet“ české velvyslankyně do Zabadání).

Třetím argumentem je ohánění se faktem, že jsem tam v minulosti byl. Někdo pár měsíců, jiný 30 let. To ale nemusí znamenat vůbec nic. Sýrie se drasticky změnila a mění, časy pořádku a „klidu na práci“ pod bedlivým dohledem syrského režimu jsou nenávratně pryč. Zkušenost cizince s dobou vlády otce současného prezidenta může vést k mylným závěrům, protože se dá sotva očekávat, že mu místní obyvatelé i přes několikaletý kontakt zprostředkují intimní vhled do všech svých kulturních a hodnotových vzorců, nahromaděných křivd a nevyřízených účtů, které doutnají hluboko pod povrchem. Snímek Damašku z roku 1860 dává tušit, že syrská společnost má ve své historické paměti i sektářské násilí. Vzpomeňme na Jugoslávii. I přes desítky let stability netrvalo dlouho a po smrti Tita přišly staré křivdy ke slovu a rychle nabraly obludných rozměrů.

Ne-stálá 

Konflikt v Sýrii se v čase mění. Po počátečních převážně mírumilovných demonstracích potlačených silou přišla nejprve „libyjská fáze“ – konflikt se stal násilným, civilisté trpěli a čekalo se na NATO, které nepřišlo. V následné vřavě promluvily sektářské vášně a konflikt se libanonizoval. Se stupňujícím chaosem a slábnoucím státem se pak otevřely hranice a ze Sýrie se stalo cosi jako Irák plný zahraničních džihádistů, únosů a sebevražedných útoků. Jak řekl i zmocněnec OSN a LAS Lakhdar Brahímí, Sýrie nyní čelí hrozbě somalizace – stát se definitivně rozpadne a v zemi mezi sebou budou zápasit warlordi a milice v nekonečných půtkách. Pokud se někdy Západ rozhodne intervenovat, pak ho v troskách Sýrie může čekat další Afghánistán. Tím horší, čím déle bude s akcí otálet.

Zápas o pád režimu se proměnil v pád Sýrie. I přes proměny v čase od března 2011, kdy vypukly první protesty, si s sebou ale konflikt nese i veškerou historickou zátěž – tj. desítky let nejrůznější opozice proti současnému režimu a historickou paměť starých křivd. Vše, co se stalo a co režim udělal v  letech před březnem 2011, je důvodem, proč se mu ve světě arabského jara po březnu 2011 situace vymkla z rukou. To, co bylo v prvních měsících bojem převážně mírumilovných demonstrantů proti diktatuře, je dnes občanskou válkou, která eroduje morální převahu syrské opozice a činí ze Syřanů oběti velmocenské hry.

Opozice je už za bodem, kdy jí stačilo být proti diktatuře. Nyní musí být schopna i prokázat, že dokáže najít lepší, méně destruktivní alternativu syrské budoucnosti. Zápas prodemokratických aktivistů s režimem se však čím dál více mění v ozbrojený zápas režimu s jeho vnějšími soupeři. Bezradné hledání důvěryhodných prodemokratických spojenců vede opozici ke spolupráci například se Saúdskou Arábií. Jak by ale mohla Saúdská Arábie ve „svém“ regionu podporovat demokratické hnutí? Tato otázka však není o nic méně relevantní jako se ptát, jak může chtít uskutečnit reformy režim, který je podporován tak demokratickými státy jako je Írán, Rusko či Čína…?

Ne-jednotná 

Žádná ze „stran“ konfliktu v Sýrii není jednotná. Vlastně ani žádné dvě strany konfliktu neexistují. Svobodná syrská armáda se již střetla se zahraničními salafistickými bojovníky, stejně jako s ní zkřížili zbraně Kurdové, kteří krom toho bojují i mezi sebou. Všichni se však snaží o demontáž či alespoň zásadní úpravu stávajícího režimu. Co je ale dnes režim? Svérázná těžce vyzbrojená a z děsu z vlastní fyzické eliminace ke všemu odhodlaná alawítská milice podporovaná nejrůznějšími bojůvkami či Hizbulláhem a íránskými „poradci“?

Tato válka je komplexní. Neodehrává se jen v Sýrii a není jen o ní. Konspiruje se a bojuje na všech frontách, každý za něco jiného a za každou cenu… Proto válka trvá a dohoda není na obzoru. Ač cíl svrhnout režim je pro mnohé domácí a vnější aktéry totožný, jejich motivy nejsou. To komplikuje možnost se morálně za opozici postavit nebo ji naopak odsoudit. Autoritarianismus režimu zde stojí proti imperialismu globálních a regionálních mocností. Věřím, že demonstranti, kteří stáli v ulicích v prvních měsících, byli proti obojímu, ale tehdy ani teď není nikdo, kdo by je byl ochoten dostatečně podpořit. Válka v Sýrii není již primárně o ideologiích, boji za občanskou společnost, ale o instinktech a používání staletími osvědčených kulturních vzorců chování jedince a komunity s jediným cílem: přežít.

Ne-sourodá 

V neposlední řadě je válka v Sýrii nesourodá. Její jednotlivé výklady si protiřečí a přece je každý relevantní. Proti režimu stojí prodemokratičtí aktivisté stejně jako zahraniční džihádisté. Režim udržoval pořádek v zemi, kterou stejně tak efektivně nyní destruuje v zoufalé snaze fyzicky eliminovat sociální základnu opozice a skrze směsici chaosu a sociálního inženýrství (např. nucené přesídlování obyvatel) vytvořit zemi, v které pro něj stále bude místo. To, že šlo na počátku o domácí revoluci, nevylučuje nynější zasahování z vnějšku a naopak. Syrský konflikt nemá jednotný příběh. Je revolucí, povstáním, zahraničním vměšováním, občanskou válkou… a přitom nic z toho neplatí zcela a jedno existuje vedle druhého.

Pokud aktéry konfliktu soudíme, měli bychom si položit otázku, na základě čeho tak činíme. Zda je náš soud založen na realitě konfliktu nebo na předsudcích či širších zájmech, skrze něž ke konfliktu přistupujeme. Mnozí k tomu přistupují na základě schématu „nemám rád islamisty + prezident Asad zabíjí islamisty = nikdo než islamisti opozice nejsou => musím podpořit zabíjení islamistů => jsem pro režim“ nebo proklamují „nechci věřit tomu, že syrský režim je zrůda + vím, že al-Džazíra lže, protože ji platí katarský emír => vše, co al-Džazíra řekne, je falešné => al-Džazíra mluví opakovaně o ukrutnostech režimu = žádné ukrutnosti ze strany režimu tedy v Sýrii nejsou“. Jiní naopak stále vidí arabské jaro a jejich schéma se pohybuje na ose „chci šířit demokracii a hájit lidská práva + revoluce začala mírumilovně = musím ji podpořit = zavřu oči nad zvěrstvy a rostoucím přílivem bojovníků ze zahraničí, vlivu islamistů a sektářských sporů“.

Tento článek je stejně dlouhý, jako je syrský konflikt komplikovaný. Krátký blog Romana Jocha na jeho zachycení nestačí a jeho černobílé vidění je zavádějící. Rád bych se ale na závěr zpronevěřil své analytické profesi a dovolil si malý humanitární úkrok stranou: Přestaňme již analyzovat, kdo v Sýrii zabíjí koho a proč. Teď to nikdo nerozmotá. Soustřeďme se na humanitární pomoc, kterou již Červený kříž přestává stačit poskytovat. Nadcházející zima a naše reakce tváří v tvář zástupům přicházejícím z kdysi fungující společnosti a hrdého národa ukáže, na kolik jsme lidmi.

Jan Kužvart

 

Jan Kužvart je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Uvedené názory jsou pouze jeho. Pro informace o dění v Sýrii a regionu je možno sledovat jeho twitter.

Komentář je převzat s laskavým svolením z politického a kulturního čtvrtletníku Přítomnost. Tímto čtvrtletníku Přítomnost děkujeme. 

foto: pavelsima.cz

2 Comments

  • Hana

    Nov 19, 2012

    Hezky clanek.Myslim, ze pisatel celkem jednoduse vylicil co asi tak v Syrii existuje.Situace zde doopravdy vypada prehledne i neprehledne.Asi jeste bude chvili trvat nez vse zkonci.Mam styk s mladezi a velice jsem byla prekvapena s urovni a znalosti mistni mladeze.Drzim jim palce aby si vybudovali Syrii o jake sni.Vim, ze je ceka hodne tezkosti, jak vyplyva i z clanku.Prez to vse doufam,ze nova Syrie najde sve misto.

  • Iaara

    Dec 11, 2012

    Jestli jsem to dobře pochopil, tak konfliktu v Sýrii prakticky nikdo nerozumí (ať už tam žil krátce nebo dlouze) a vykládá jej tendenčně či zjednodušeně, vidí jen výseče reality. Až na J. Kužvarta. Ten "režim" zcela a úplně prokoukl a podělil se s českým čtenářstvem o svůj všechápající nadhled nad situací i jejími komentátory.