Esej Hussam Sibai: “Co si přeje Homsan za měsíčné noci?”

  • 10.5.2013
Homs2

Jsme v devátém měsíci syrské revoluce, vládne příjemné ovzduší, jasný měsíc svítí na obloze, vane něžný vánek a noc je tichá, ale chybí v ní milenci jakož i jiné projevy lidské nebo zvířecí přítomnosti. Za této měsíčné noci vzpomínám na zážitky předešlého dne od rána až do této chvíle.

Pouhé čtyři pracovní hodiny denně a po nich rychlý návrat domů, neboť zůstávat venku je s ubíhajícím časem stále nebezpečnější. Poté je čas k obědu, kolem čtvrté hodiny odpolední. Zasedl jsem ke stolu a nepřál jsem si než najíst se abych přežil; nevychutnal jsem si jídlo, jako je mým zvykem, ale naházel jsem ho do sebe a usadil se na terase, odkud jsem se jal sledovat ulici.

Viděl jsem několik dětí, tlumeně si povídat tichými hlasy. Jejich rozhovor mě naplnil nelibostí, nebyl jsem zvyklý aby se takto chovaly, dříve křičely až se jejich povyk odrážel od nebeské klenby, doprovázený nepříjemným hlukem, jak se jejich míč odrážel ode dveří a oken domů. Zeptal jsem se jich, proč si nehrají a nepovykují jako obyčejně, a marně a dlouho jsem čekal na odpověď. Jen pokrčily rameny a pokračovaly ve svém mlčenlivém rozhovoru, co drásal mé pocity a touhy. Ptal jsem se sám sebe: dospěly snad naše děti předčasně a zavrhly nevinný dětský svět?

Nechal jsem je být, abych zaměřil svou pozornost na další část ulice. Potěšil mě pohled na mého souseda, co už léta trpí zánětem kloubů a vždy se opírá o hůl při své šouravé chůzi, kdežto dnes vyběhl z domu na druhou stranu ulice, aby nakoupil od hokynáře trochu jídla, bez holi a bez pomoci. Budiž nebe pochváleno za tento zázrak, mrzák se proměnil ve sportovce první třídy a tvář mu rozzářil široký úsměv, když dorazil ke dveřím svého příbytku živý a zdravý, jako kdyby právě vykonal vzácný hrdinský čin. Představuje si snad někdo, že je možné za našich dnů jít bezpečně nakoupit v naší mírumilovné ulici?

Stařík zašel do svého domu a s jeho zmizením zůstalo nevyplněno i mé druhé přání, aby ještě zůstal a já se mohl kochat pohledem na jeho ztepilou postavu v liduprázdné ulici. Za nějaký čas se objevilo auto řítící se rychlostí sanitky, prudce zastavilo a vystoupil z něj mladík širokých ramenou a mohutných svalů, s knírem, co by mohl posloužit orlovi za bidýlko. Vytáhl z kapsy peníze a podal je pekaři za svazek chleba, jako kdyby jeho matka vyslala na tuto nebezpečnou výpravu nejsilnějšího ze svých synů. Přál jsem si, aby musel čekat, aby mu pekař řekl, že ještě není hotový a že teprve hněte těsto, ale nestalo se. Dostal svůj chléb, nasedl do auta a nahodil čtyřku aby vystřelil sebe i svůj chléb rychlostí blesku a co nejrychleji se zbavil nudné a zlověstné ulice s jejím tichem, podezřelým za této měsíčné noci.

Uběhl večer a pro nedostatek herců skončilo představení, a já šel sledovat televizní zprávy. Náhodou jsem přišel na politický program Protisměr a potěšila mě diskuze i nadávky, i když obyčejně dávám přednost slušnému a zdvořilému rozhovoru. Ale v tento večer mě posedla touha a přání slyšet lidi jak se dohadují beze zbraní a pušek a děl a bomb, ale prostými, byť i občas ďábelskými slovy.

Skončil program a s jeho závěrem se probudila má chuť k jídlu. Usedl jsem se svými sourozenci k bohaté večeři a pustili jsme se do slaného, sladkého, kyselého a hořkého, ale vše mělo pro nás tu samou chuť. Sotva jsme dojedli, dolehly k nám z nedaleka výbuchy bomb a v sousední ulici se ozvala střelba. Tentokrát jsem si přál, aby byla bitva co nejdál, například v Zimbabwe. Zhasli jsme světla a odplazili se z kuchyně do chodby. Tohoto památného večera proběhl nejrychlejší trávicí proces v historii navzdory lékařským knihám, co praví že má trávení trvat několik hodin než tělo vypudí zbytky. Tentokrát se činnost našich vnitřností vzpříčila tradicím i logice a u dveří na záchod nastalo mnoho odstrkování a doprošování, a já si přál jen aby na mě přišla řada co nejrychleji, než se dostanu do trapné situace. Část mého přání se vyplnila – nemusel jsem čekat příliš dlouho a podařilo se mi potlačit své naléhavé pocity a podřídit je rozumu, ne nutkání.
Po následující úlevě mě začaly napadat ty nejzvláštnější myšlenky. Přál jsem si zahlédnout popeláře a pozvat ho na konvici čaje a štědrou tabuli, jen aby zůstal sedět před mou terasou, i kdyby nechal odpadky válet se před domem. Jeho přítomnost v mé ulici je za současné doby tím nejkrásnějším přáním, zvláště, když jsem ho již tak dlouho neviděl, z dobře známých důvodů.

Povzdechl jsem si nad těmi zlatými časy, časy popeláře a libého hluku, co působí. A když nemůže přijít on, kéž by aspoň byl únor a ne září! Ne že bych měl tak rád zimu a chlad, zvláště když se musíme tak honit za naftou k topení, a ne pro výpadky proudu i telefonu pokaždé, když zaprší. Ale abych mohl sledovat kočky, jak se honí s mohutným vřískotem za tiché noci a mňoukají se svobodně, bez nátlaku a bez násilí. Láska a milování jsou krásné, když obě strany souhlasí, nemyslíte? Vzpomněl jsem si, kolikrát jsem po nich házel kamením, když mě v noci rušilo jejich mňoukání. Jak bych za ně byl vděčný teď, když mě budí zvuky výbuchů a děl, co se dále ozývají ve chvíli, kdy píšu tyto věty! Už nějaký čas nevídám kočky, jako kdyby se ztratily z našich ulic na protest proti krvavému násilí nás lidí.

Mým přáním v tento okamžik je, abych pocítil mír a abych nemusel hledět na tyto krvavé zločiny, na vraždění žen a dětí a starců a mladíků a děvčat v rozpuku života. Není to krásné, když člověk zemře, kdy mu to Bůh určí v klidu a míru a s úctou, co náleží jeho lidskosti? Jak moc si přeji, abych se ráno vzbudil, vyšel z domu, usmál se při setkání s přítelem nebo sousedem a odpověděl na jeho pozdrav: „Dobré a jasmínem provoněné ráno!“ větou tryskající z hloubi mého srdce: „Ráno plné míru a poledne plné bezpečí a večer plný lásky k celému světu!“
Toto jsou má velmi prostá přání, ale vidím že se jejich naplnění za naší doby stalo nastokrát nemožným!

Autor: MUDr. Hussam Sibai
Překlad: MUDr. Samira Sibai

Přidejte komentář

Email nebude zveřejněn. Jméno a email jsou povinné položky.