Kdo jsou aktéři revoluce?

V médiích se objevuje řada jmen spojených se zemí, kterou již několik let zmítají boje provládních sil režimu prezidenta Asada s opozicí. Kdo jsou aktéři konfliktu? A kde hledají ozbrojené jednotky svou podporu?

 

Režim prezidenta Bašára al-Asada

Oficiálně vládne v Sýrii strana Baas, která převzala vládu v Sýrii po vojenském převratu v roce 1963. Prakticky v Sýrii od roku 1970 vládne jeden člověk a jedna rodina. Po vojenském převratu, který provedl generál major Háfiz al-Asad, se moc přesunula ze strany na jednotlivce a následně, po jeho smrti v roce 2000, na jeho syna Bašára. Háfiz al-Asad během prvních deseti let své vlády dokázal vybudovat silný policejní stát a zbavil se  politických odpůrců. Armáda, státní bezpečnost a dokonce i v odbory a univerzity byly obsazeny pouze jemu loajálními stoupenci.

Hlavní pilíře Asadovy moci

– prezident a jeho rodina:

Prezident je v tomto režimu absolutní vládce, kterému se všichni zodpovídají. Je nejvyšším velitelem armády, jsou mu podřízeny přímo všechny bezpečnostní složky. Jmenuje premiéra, vládu a je předseda vládnoucí strany Baas. Rodina prezidenta Asada má podle některých zdrojů patřičný vliv na rozhodování prezidenta, a to zejména jeho matka (Anisa Makhlouf). K vládnoucí rodině patří i prezidentův strýc ze strany matky Muhammad Makhlouf a jeho syn Rami Makhlouf, který ovládá 70% syrské ekonomiky a považuje se za rodinného bankéře Asadovy rodiny.

– bezpečnostní složky:

Tvoří je mnoho útvarů a podútvarů s různými názvy. Mají desítky tisíc zaměstnanců a mnoho informátorů a agentů. Svá sídla mají v každém městě. Členové bezpečnostních složek nemohou být souzeni bez souhlasu jejich nadřízených, proto nepodléhají žádným zákonům a mohou si dovolit oficiálně je porušovat. Různé bezpečnostní složky pracují většinou nezávisle na sobě a zodpovídají se přímo prezidentovi. I když mají různé názvy a teoreticky patří pod různé úřady, jejích hlavní úkol je chránit režim, udržovat ho u moci a pronásledovat jeho odpůrce.

Prostátní ozbrojené skupiny

– Šabíha:

Šabíha původně byly ozbrojené gangy syrského zločineckého podsvětí, které vedly a chránily synovci Háfize Asada  (bratranci současného prezidenta). Byly prakticky nad zákonem a policie nemohla proti jejich zločinům zasahovat. Po začátku revoluce se tyto skupiny začaly rozšiřovat a verbovaly žoldáky z alawitských vesnic a měst. Jsou prodlouženou rukou režimu, která často dělá špinavou práci, jako je bití, zabíjení a únosy demonstrantů a odpůrců režimu. Jsou financováni ze své nelegální činnosti, financují je ale i bezpečnostní složky a výše zmíněný bankéř Asadovy rodiny, Rami Makhlouf.

– Syrská armáda:

Armáda syrského režimu čítá přibližně 300 tisíc vojáků. Disponuje velkými zásobami zbraní a vlastní i chemické zbraně. I když je velká část vojenské techniky dost zastaralá, pro boj s ozbrojenými povstalci, kteří disponují většinou jen lehkými ručními zbraněmi, je dostačující. Přesto, že má armáda velký počet vojáků, režim si netroufá je všechny použít v boji, jelikož se obává dezercí vojáků, kteří se pak často připojují k Svobodné armádě nebo utíkají za hranice. Proto se do bojů často snaží posílat jen loajální jednotky, jako je čtvrtá obrněná devize, kterou vede prezidentův bratr Máher.

– Hizballáh a revoluční gardy Iránu:

Na straně syrského režimu bojují členové ozbrojeného libanonského hnutí Hizballáh a členové Íránských revolučních gard. Bojovníci Hizballáhu působí hlavně v Damašku a v syrských městech v blízkosti syrsko-libanonských hranic, vyskytují se však po celé Sýrii. Íránské revoluční gardy primárně poskytují poradenství režimu, a to s cílem potlačit povstání a pronásledování odpůrců režimu. Někdy se přímo podílí na bojích i na vedení bojů.

– Žoldáci a cizí bojovníci:

Kromě Hizballáhu a Iránských revolučních gard bojují na straně režimu šíitští bojovníci z Iráku, Jemenu, Afghánistánu i z Uzbekistánu. Ti boj v Sýrii často považují za svou náboženskou povinnost. Tok těchto bojovníků řídí Írán. Existují i mnohá svědectví o výskytu žoldáků z Ruska a ze zemí bývalého Sovětského svazu. Na straně režimu jsou i ruští vojenští experti, kteří radí režimu v boji proti povstalcům.

 

Opoziční síly

Občanský odpor

Když dne 18. 3. 2011 vyšli do ulic první demonstranti žádající svobodu, důstojnost a reformy, jejich hesla byla spontánní a bez ideologického či politického pozadí. Postupem času se demonstranti začali organizovat. Jelikož v policejním státě jakým je Sýrie si lidé navzájem málo věří, mohli se organizovat jen do malých skupin a to podle lokalit. Tyto skupiny si říkají koordinační skupiny „Tansikiyat“. Ve větších lokalitách existuje i více takovýchto koordinačních skupin. Časem koordinační skupiny začaly spolupracovat a zakládaly svazy koordinačních skupin na úrovni měst a krajů. Koordinační skupiny řídí civilní odboj proti režimu, organizují demonstrace, dokumentují a přináší zprávy ze svých oblastí přes média a sociální sítě. V oblastech, kde se vedou boje, koordinují humanitární pomoc a soustředí se na mediální činnost.

Koordinační skupiny revoluce existují i v zahraničí, zakládají je syrští emigranti a jejich hlavním cílem je poskytovat finanční pomoc a šířit osvětu o tom, co se v Sýrii děje.

Ozbrojený odpor

Syrská revoluce začala jako nenásilné povstání proti režimu, inspirované arabským jarem v Egyptě a Tunisku. Reakce režimu na demonstrace byla ale velmi násilná a mnoho demonstrantů bylo zabito, vězněno a umučeno. Armáda některá města jako Homs a Daraá obsadila a rozdělila bariérami a vojenskými stanovišti, kde pak vojáci při kontrolách zatýkali a ponižovali. S postupem času začaly demonstrace intenzivnět a rozšiřovaly se po celé Sýrii; tím vzrostla i míra násilí režimu a začal vznikat ozbrojený odpor.

Od začátku povstání byly zaznamenány případy, kdy někteří vojáci odmítali plnit příkazy a útočit na civilisty. Ti většinou končili buďto před vojenským soudem anebo byli zabiti. Některým se podařilo utéct do zahraničí nebo se schovat. Jelikož revoluce byla z počátku nenásilná, někteří vojáci nebo důstojníci svůj nesouhlas s režimem oznamovali přes sociální sítě a internet jako morální podporu pro demonstranty. Když ale násilí režimu eskalovalo a začaly se objevovat i náznaky civilního ozbrojeného odporu proti režimu, odtržení vojáci a důstojníci už nezůstali jen u morální podpory, ale začali zakládat vojenské skupiny, které teď tvoří základ Svobodné syrské armády. K Svobodné armádě se časem začali přidávat i ozbrojení civilisté, a to zejména z měst a oblastí obsazených armádou, kde fungoval civilní odpor proti režimu.

– Svobodná syrská armáda:

V současnosti netvoří Svobodná syrská armáda jeden celek, ale je složená z mnoha menších skupin, které se vyskytují po celé Sýrii. Neexistují přesná čísla o počtech bojovníků Svobodné syrské armády, ale jejích počet se odhaduje na desítky tisíc. Disponují většinou jen lehkými zbraněmi a občas i protitankovými střelami.  Jejich hlavními výhodami oproti režimu je zejména jejich bojová morálka (víra ve spravedlivý boj proti diktatuře), podpora civilistů (a to ve většině oblastí, kde působí) a necentralizované vedení a zdroje financování  (což bývá občas i jejich nevýhodou). Hlavní nevýhodou je jejích slabé ozbrojení, které neustojí např. letecká bombardování a neexistence žádného bezpečného území, kde by mohli mít své základny a řídící centra.

– Islámské skupiny:

V současnosti tvoří jeden z hlavních pilířů ozbrojeného odporu proti syrskému režimu, a to zejména na severu země. Jde o skupiny, nesoucí islámské ideologie. Patří k nim jak mírnější skupiny, tak ty více extrémní. Nejznámější je Islámská fronta pro osvobození Sýrie, které sjednocuje mnoho skupin, Svobodní z Levanty “Ahrár Aššám” nebo batalion jednoty “Liwá Altawhíd”. K těmto skupinám patří i Alnusra, která, ačkoliv nepatří k největším skupinám, je známa zejména kvůli svému přihlášení se k teroristické organizaci Al-Káida.

 

Ostatní síly

Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL)

V dubnu 2013 oznámil vůdce tzv. Iráckého islámského státu (organizace Al-Káida v Mezopotámii), Abu Bakr Albaghdadi, sjednocení islámské organizace Alnusra (organizace Al-káida v Sýrii) se svou organizací a vytvoření Islámského státu v Iráku a Levantě (ISIL). Tohle jednostranné oznámení však nebylo přijato vedením Alnusry. Došlo k rozdělení, kdy se část bojovníků, převážně cizinců bojujících v Sýrii, připojila k ISIL a zbývající část, převážně Syřanů, zůstala v Alnusra. Hlavní sídlo ISIL bylo ve města Alrakka na severovýhodě Sýrie a v části Aleppa. ISIL ve svých oblastech zavedla velmi extremistický režim po vzoru Talibánu v Afghánistánu a začala pronásledovat aktivisty, útočit na jiné skupiny povstalců a zabírat tzv. osvobozené území, které vybojovali ostatní skupiny povstalců. Koncem roku 2013 různým povstaleckým skupinám došla trpělivost a sjednotili se v boji proti ISIL.

Podle povstalců je ISIL dílem syrského režimu a írácké Al-Káidy, která s režimem spolupracuje od roku 2003. Pochybnosti o spolupráci ISIL s režimem umocňují zprávy, které přinesl britský list Telegraph o obchodech s naftou. Ty tajně proběhli mezi syrským režimem a ISIL, zpráva Ministerstva zahraničí USA o řízení toku financí a bojovníků ISIL, který probíhá přes Teherán a přiznání iráckého ministra spravedlnosti o velkém útěku členů Al-Káidy z jednoho Iráckého vězení, které proběhlo s vědomím vysokých iráckých důstojníků.

Kriminální ozbrojené skupiny

V důsledku chaosu,který nastal během války v Sýrii, se objevilo mnoho kriminálních skupin, které se vydávají za členy Svobodné syrské armády či jiných skupin rebelů a svou ozbrojenou silu používají ke krádežím majetku či k únosu civilistů a novinářů.

Foto: pavelsima.cz a wikipedia.org